Zaseklý trn

Zaseklý trn

Byl to rok, kdy se jaro nějak nechtělo rozběhnout. Duben se tvářil, že všechno rozkvete, ale pak si to rozmyslel a rozhodl se znovu přikrýt krajinu studeným tichem. Pamatuji si, jak jsem stál pod tím stromem a přemýšlel, jestli má smysl čekat na teplo, když mi uvnitř mrzlo úplně všechno.

Nebyl to jeden den, jedna událost. Byl to dlouhý proces, během něhož se život nenápadně hroutil. Jako když skládáte věž z kostek a pomalu si všímáte, že základ už dávno není pevný. A pak přijde ta poslední kostka, ta, co se do ruky vejde stejně jako všechny před ní, a přesto ji nemůžete položit, protože už není kam.

To, s čím se vám svěřím v této povídce, jsem zatím nikdy nevyprávěl. Vlastně jsem ani nechtěl, ale inspiroval mě k tomu Robert Fulghum, který v jedné ze svých knížek píše o tom, jak se rozhodl odejít ze života. Když jsem četl jeho povídku, chápal jsem každý pocit, každé slovo, protože jsem si něco podobného před téměř patnácti lety prožil také.

Člověk si myslí, že se musí rozhodnout sám. A pak zjistí, že ani to rozhodnutí mu vlastně nepatří. Klepal jsem na dveře druhé strany a nikdo mi neotevřel. Možná proto, že tam nikdo nebyl. Možná proto, že jsem tam ještě neměl být. Možná proto, že někdo z těch několika, co zůstali, mě volal zpátky.

Mně se tenkrát sesypal celý svět. V důsledku toho dne jsem přišel o domeček, auto, milovanou práci, a přesto – nebo vlastně právě proto – jsem dostal příležitost se znovu nadýchnout. Narovnat a udělat krok kupředu, který následoval další a další až do dnešních dnů.

Odborníci radí, že pokud se vám hroutí svět, máte vyhledat pomoc. S tím samozřejmě souhlasím. Jen to má háček. Musíte hledat pomoc na správném místě. Nikoliv u přátel, kteří nechtějí vidět a slyšet. Tedy vlastně to přátelé nejsou.

Ten první krok zpět byl nejtěžší. Věděl jsem, že mě čeká spousta práce, abych ze svého pytle vysypal všechno to, co mi bránilo dýchat. A také jsem věděl, že některé kameny v něm zůstanou. Jako ten článek v regionálním tisku, co zůstal viset jako připomínka, že člověk občas spadne tak hluboko, že je pro ostatní jen příběhem k pohrdání.

Jenže víte co? Dnes ho beru jako varovné světlo. Jako zaseklý trn, který nejde vytáhnout, ale který mi pokaždé připomene, že se mám mít na pozoru. Že mám vnímat, komu věřím, koho si pustím k srdci. A že mám své břemeno udržovat lehké.

Někdy se mi zdá, že slyším ozvěnu toho zabouchnutí dveří z druhé strany. A vždycky, když se to stane, podívám se kolem sebe. Vidím lidi, kteří zůstali. Vidím nový dům, jinou práci, jiné možnosti. A hlavně vidím sebe – někoho, kdo prošel tichou temnotou a vrátil se zpět.

A pokud byste někdy stáli pod svým stromem, vězte, že klepání není konec. Možná vám nikdo neotevře, protože cesta vede jinudy. Možná právě tím směrem, kterým se teď bojíte vydat.

Abych to řekl jinak – nikdy nezjistíte, kolik síly v sobě máte, dokud ji nebudete muset použít. Mě tenkrát osud doslova popadl za límec a hodil zpátky na cestu. Nechtěl jsem to, neplánoval jsem to, ale jsem za to vděčný. Protože dnes chápu víc. Chápu, že přátelé nejsou ti, kteří se usmívají na vaše úspěchy, ale ti, kteří vás podrží, když se všechno sype. Chápu, že někdy je největší pomoc ticho – opravdové naslouchání, místo prázdných rad.

A chápu také, že člověk se mění. Nejsem ten, kdo klepal na ty dveře. Ale je stále se mnou – v tom, jak se snažím pomáhat druhým, jak si dávám pozor, koho pustím do svého života, jak neberu samozřejmě ani ty nejmenší radosti.

A možná právě v tom je ten největší dar. Naučit se vnímat krásu i v těch chvílích, které na první pohled krásné nejsou. Učit se vážit si každého kroku, každého nádechu. Protože nikdy nevíte, jak blízko můžete být k tomu, aby vám někdo z druhé strany neotevřel.

A tak se někdy podívám zpět a děkuji. Děkuji za každou překážku, za každý kámen v pytli. Protože právě díky nim vím, že každý krok vpřed má smysl.