Karneval na hřbitově

Karneval na hřbitově

Za ta léta, co vystupuji, jsem si už zvykl na ledacos. Na publikum nadšené i znuděné, na venkovní představení přerušená nečekanou bouřkou, na děti, které se nadšeně zapojí, i na ty, které se na vás dívají s výrazem "a proč bych jako měl tleskat?".

Pamatuji si třeba představení v Krušných horách. Pohádka o zlobivém klukovi Mandelinkovi byla interaktivní - publikum mělo reagovat, pomáhat hrdinovi, smát se. Jenže tenkrát přišel jediný divák. Šestiletý kluk, který došel pěšky z vedlejší vesnice. A protože měl po pohádce jít rovnou na autobus, musel se u představení nasvačit. A tak jsme hráli, skákali, vymýšleli vtipy - a on mezitím tiše kousal chleba s pomazánkou. Bez reakce. Celou dobu. To bylo opravdu těžké publikum.

Jindy si stejné představení objednala zahraniční firma na dětský program v luxusním hotelu na Orlíku. Bylo tam patnáct dětí. Jenže každé z jiné země a každé mluvilo jiným jazykem. Aby vůbec pochopily, o čem hrajeme, měl každý svého osobního překladatele. Takže jsme vždy řekli repliku - a pak čekali. Až to překladatel převede do japonštiny, do norštiny, do francouzštiny... Normálně měla pohádka 45 minut. Ten den trvala hodinu a půl. Ale děti se smály - jen trochu se zpožděním.

To všechno ale bylo nic proti tomu, co nás čekalo tenkrát na severu.

Oslovila mě paní farářka z jedné vesnice. Chystají pouť, a tak by chtěli pro děti nějaký veselý program. Karneval, diskotéku, trochu komedie. To znělo dobře. Děti, smích, barevné kostýmy - přesně to, co máme rádi. Domluvili jsme se a v den D vyrazili.

Projíždíme vesnicí, mezi stánky s cukrovou vatou a dřevěnými hračkami, a hledáme místo, kde budeme vystupovat. Adresa nás dovede až ke kostelíku. Pěkný, malebný, jenže... kolem hřbitov.

"To asi nebude ono, ne?" říká kolega.

Ale pak přichází paní farářka s úsměvem a ukazuje na zelenou loučku mezi hroby. "Tady, to je naše nejhezčí volné prostranství."

V tu chvíli se mi hlavou mihne spousta otázek. Například: Může se na hřbitově vůbec tančit? Co si o tom myslí ti, kteří tu leží? A co jejich potomci?

Zkusil jsem ještě bojovat: "A... eehm... opravdu to bude tady?"

Paní farářka se usmála ještě víc. "Samozřejmě. Máme tu krásnou atmosféru, nikdo nás nebude rušit."

To je pravda. Rušit nás tu opravdu nikdo nebude.

Nemělo cenu diskutovat. Začali jsme chystat ozvučení, rekvizity, masky. Jenže technika měla na věc zřejmě stejný názor jako já. Zvuk se rozhodl být tematický - chvíli hrál, chvíli ne, občas z reproduktorů zaznělo podivné zapraskání, jako kdyby se na nás snažil promluvit duch techniky.

Ale nic se nedalo dělat. Program začal.

Děti v maskách pobíhaly mezi hroby, my jsme se snažili tvářit, že je to normální, a došlo i na dětskou diskotéku. A pak přišla ta nejbizarnější scéna.

Mašinka.

Mašinka je klasika. Děti se chytnou za ramena a jedou jako vláček po prostoru. Jenže tentokrát byl tím "prostorem" hřbitov. V čele Pepíno, náš hlavní komik, který radostně vykřikuje: "Jedem, jedem, mašinka se rozjíždí!"

A já se dívám na to podivné procesí mezi náhrobky a přemýšlím, jestli se mám smát, nebo běžet někam daleko, daleko odsud.

Vrchol přišel, když jsme se přes reproduktory snažili pustit veselé písničky - ale zvuk si stále dělal, co chtěl. Místo diskotékové hudby se z repráků ozvalo podivné zapraskání, pak šum, a pak... ticho.

Napadlo mě, že jestli se teď ozve nějaký temný hlas a řekne: "Co tady děláte?" tak okamžitě utíkám.

Nakonec jsme program dokončili a začali balit. Paní farářka byla nadšená. "Děti si to moc užily! A teď pojďte na občerstvení do naší čajovny."

Ukázala směrem k márnici.

To byl moment, kdy jsme s kolegou dokázali vymyslet neuvěřitelně přesvědčivou historku o tom, jak strašně spěcháme na další vystoupení. Loučili jsme se tak rychle, že jsme málem zapomněli rekvizity.

Od té doby mi paní farářka ještě několikrát volala, zda bychom karneval na hřbitově nezopakovali. Vždy jsem s hlubokou lítostí konstatoval, že bohužel, ale opravdu bohužel, máme v tom termínu už něco jiného.

Občas si ale říkám - třeba by si to naši předkové vlastně docela užili. Možná si tam nahoře říkali: "No konečně je tu trochu veselo!" A kdo ví, třeba se někdo z nich k tomu dětskému vláčku nakonec i připojil.