Jak Matýsek nemohl usnout

Byl jednou jeden malý kluk jménem Matýsek. Byl to veselý a zvídavý kluk, který měl rád dobrodružství, hry a smích. Každý den si hrál na zahradě, skákal po loukách jako zajíček, běhal jako vítr a smál se, až mu tvářičky červenaly. Ale když přišel večer a měl jít spát, najednou bylo těžké zavřít oči.

„Ale mami,“ povídal Matýsek a vrtěl se pod peřinkou, „já ještě nechci spát! Co když venku ještě svítí hvězdy? Co když medvídek v poličce čeká, až si s ním budu hrát? A co když… co když si sluníčko teď někde daleko na druhé straně světa hraje s jinými dětmi a já o to přicházím?“

Maminka se usmála, pohladila ho po vláskách a šeptem mu řekla:
„Matýsku, teď je čas na kouzelné usínání. Zavři očička a poslouchej, jak krásně dýcháš… nádech… výdech… nádech… výdech… Pomalinku… klidně… A schválně jestli to dovedeš trochu pomaleji? Možná se stane kouzlo a s každým nadýchnutím ucítíš, jak tvoje tělíčko odpočívá víc a víc…“

Matýsek ještě chvíli poslouchal, ale pomalu cítil, jak je jeho tělíčko najednou těžší a těžší. Jeho ručičky, které ještě před chvílí držely plyšového medvídka, byly tak těžké, že už se jim nechtělo hýbat a vůbec nic dělat… nožičky, které celý den běhaly po zahradě, se teď cítily jako z cukrové vaty… příjemně měkké a klidné… Jako kdyby si vyprávěla jedna nožička té druhé o každém kroku, který za ten den udělala.

Maminka tiše pokračovala:
„Představ si, že už vůbec nejsi v obyčejné postýlce, že je úplně kouzelná a ty ležíš na krásném, měkoučkém obláčku… Je tak jemný a nadýchaný a voňavý, že se v něm cítíš jako v peřince… Tvůj obláček tě pomalu houpe… jemně, pomaličku… Jako když se houpe loďka na klidné vodě… Houpy… houpy… A s každým houpnutím jsi uvolněnější a ospalejší…“

Matýsek si představil, jak se vznáší na obláčku… Byl to ten nejměkčí obláček na světě! Jemně ho kolébal a šeptal mu: „Teď už odpočívej… je čas nechat si zdát ten nejpohádkovější, nejkrásnější sen…“

Maminka se usmála a vyprávěla dál:
„Tvůj obláček letí nad kouzelnou zahradou, kde všechno už dávno krásně spí. A když máš zavřená očíčka, klidně si z obláčku můžeš tu zahradu prohlédnout. Vidíš tam stromy s hebkými lístky, které se sotva pohupují ve větru… Všude kolem rostou velké, měkoučké kytičky, které vypadají jako polštářky… A na nich odpočívají malí snoví, barevní skřítci… Podívej, jak jsou ospalí… jak se jim zavírají očka…Někteří dokonce už spí...“

Matýsek si představil ty malé snové skřítky. Každý měl jinak barevnou čepičku, která mu jemně sklouzávala na očička… Všichni se zavrtali do hebkých květinových polštářků a spali… klidně, spokojeně…protože ty květinové polštářky voněly tou nejkrásnější vůní na světě. No možná stejně jako tvůj polštářek.

„A tam, v koutku zahrady, je jezírko,“ šeptala maminka. „Podívej, jak je hladina klidná… skoro se ani nepohne… Vypadá jako zrcadlo...A v té vodě plave malá, ospalá rybka. Plave pomalu, tiše… ploutvičky se sotva hýbou… Je tak unavená, že zavírá očka, jenže nemůže usnít dříve než ty… A tak s každým jejím pomalýmmávnutím ploutvičkou se i ty cítíš klidnější a klidnější…“

Matýsek se zavrtal hlouběji do peřinky. Oči už skoro neotevřel… jen tiše poslouchal maminčin hlas, který byl jako pohlazení…

„A teď se obláček vznáší dál,“ šeptala maminka. „Letí k velké, sametové hvězdě… Ta hvězda září jemným, kouzelným světlem… a posílá ti krásný, ospalý paprsek… Ten tě hladí po tvářičce… po čelíčku… po víčkách… A očíčka jsou teď tak těžká… tak těžká… Už se jim nechce vůbec, vůbec otevírat…“

Matýsek se zachumlal pod deku a skoro neslyšně vydechl. Už nevnímal, jak se jeho obláček pomalu snáší dolů… do říše snů… kde ho čeká ta nejkrásnější pohádka…

Tak… krásné sny…